Proč?

Ze starých kulatin, co nám zbyly z kůlny, jsem zbastlil vyvýšený záhon pro rododendrony a azalky (ve skutečnosti pro manželku, jejich pravý účel jsem se dozvěděl až později). Nicméně to byla velká chyba, protože záhy jsem dostal další úkol – co takhle víc záhonů? Třeba další čtyři? Proč ne?

Krok 1 – plánování

Z bourání kůlny přece jenom něco málo zbylo, takže nařežu trámy na 39cm dlouhé špalky a na ně našroubuju fošny, 160cm na delší straně, 100cm na kratší straně… Analýza hotova!

Krok 2 – nákup dřeva

Dřevo v Hornbachu stojí cca 2x tolik, co na pile. Nakoupil jsem tedy na pile hromadu fošen, při jejichž nakládání jsem si skoro rozbil čelní sklo u auta (nějak se mi ta jedna fošna převážila a praštila mi do okna, ale přežilo to). Paní na pile byla moc milá, ze svého obydlí uprostřed toho dřevo-skladu za celou dobu nevylezla a ani by si nevšimla, kdybych si toho dřeva nabral víc, ale to bych samozřejmě neudělal, nejsem hajzl 🙂

Krok 3 – nějak nařezat

Nějak jsem to nařezal dle své komplikované analýzy. Mezi nejčastější problémy spadal především tzv. „křivý řez“, v praxi to znamená, že sloupky, co jsem nařezal, připomínají jakési kosokvádry. Samozřejmě na vině jsou mé podřadné nástroje. Když to bylo hodně vidět, zbrousil jsem to flexou. Jak je vidět na obrázku, manželka poctivě impregnuje.

Krok 4 – nějak ohoblovat

Koupil jsem si hoblík a všechno to ohobloval. Byla to spousta práce, ale výsledek byl úžasný – těch pilin, co jsem udělal, jsem nikdy předtím neviděl, krása. Samozřejmě vedlejším produktem byla ohoblovaná prkna, nicméně z pilin jsem měl osobně větší radost. Dokonce jsem se v nich přehraboval a vydával u toho smyslné zvuky. Slovo „úchyl“ jsem za to od manželky obdržel hned dvakrát.

Ještě poznámka k hoblování – je to výrazně složitější, než broušení flexou. Vlastně jsem se to ani po všech těch prknech nenaučil dělat pořádně. Teď ani nevím, jestli následující obrázek je po hoblování, nebo před, nicméně je to nádherná hromada dřeva 🙂

Krok 5 – sešroubovat dohromady

Kdysi mi jeden kolega v práci řekl, že když se dvě prkna mají sešroubovat, že se musí díry předvrtat, jinak se dřevo může rozklížit. Samozřejmě jsem zkušeně odvětil, že jinak to ani nedělám, ve skutečnosti to byla ale velmi cenná rada, kterou se od té doby držím. Tj. spojit to všechno dohromady znamenalo jen spoustu předvrtávání a šroubování.

Krok 6 – ještě třikrát

Další 3 rakve (jak tomu říkal soused) mě stály celkem 3x nabití akušroubováku a 4 krabičky vrutů po 50 kusech (musel jsem pro poslední krabičku sjet, protože dle mé hloubkové analýzy mi vyšlo, že mi 3 krabičky budou bohatě stačit). Pak už jen zbývalo zneužít manželku, aby to všechno natřela, natírání nesnáším.

Krok 7 – naplnit hlínou

Mám dojem, že místo „hlína“ se říká „zemina“, takže naplnili jsme to zeminou. Nejprve tedy popelem, pak pískem a nakonec zeminou. Důvod neznám, manželka to někde asi vyčetla. V tomto stavu se o to už starala ona, zasadila tam jakousi zeleň, jejíž původ je mi cizí, nicméně mám radost, že to všechno žije 🙂

To nejdůležitější jsem zapomněl – k tvorbě celé téhle šaškárny mě namotivovalo především to, že máme na zahradě hryzce a pod těmi záhony je králičí pletivo, kterým neprolezou. Druhá věc je to, že slimáci by se tam taky nemuseli dostat, protože jak je vidět na obrázku výše (a napravo), okolo je měděná páska. Když se přes ni slimáci plazí, dostanou lehkou elektrickou ránu (protože elektrolyt, kov… prostě věda), akorát se mi v práci smáli, že mi ta měď hned zoxiduje, tak uvidíme, dám vědět 🙂