Zanedlouho budeme bourat starý dům a aby nás to tolik nemrzelo (a abychom ideálně naše chyby už neopakovali), tak si připomeneme, co jsme všechno udělali špatně 🙂

1. Nízké stropy

S nízkými stropy se příliš dělat nedá. Než jsme se přestěhovali do domečku, bydleli jsme spíše v bytech s vyššími stropy, a tak jsme netušili nakolik záleží na jejich výšce. Náš domek byl původně chatičkou, kde než výška stropu bylo podstatnější to, jak rychle se místnosti vytopí kamny, tudíž například v obýváku byla výška stropu pouze 2,2 m. Nejdřív nám to přišlo celkem útulné, ale počáteční pocit brzy vystřídala úzkost a stísněnost.

IMG_20180322_102341

2. Málo světla

Malá okýnka jsme během rekonstrukce nijak nerozšiřovali, a tak se nám permanentně nedostávalo denního světla. V létě nám to tolik nevadilo, aspoň bylo uvnitř příjemně chladno, nicméně v zimě bylo v místnostech šero po celý den.

3. Tmavé podlahy

Tmavé podlahy jsou pěkné, v našem případě jsme ale měli zvolit světlejší odstín. V kombinaci s malými okýnky a nízkými stropy bylo doma tmavo a neútulno. Trochu pomohl světlý nábytek a dveře, ale i tak to celkový dojem nezachránilo. 

4. Malé místnosti

Malé ložnice a dětské pokojíčky tolik nevadí, největší problém u nás byl obývák, měl pouhých 15 m2 a tvar nudle k tomu. Během uplynulých let jsme nábytek v obýváku různě přesouvali, ale pořád to nebylo ono.

5. Jedna velká chodba

Některé původní zdi jsme nemohli zbourat, nechtěli jsme zasahovat do nosných konstrukcí. Takže celý domek byl vlastně členitou, ale úzkou chodbou se spoustou dveří a zákoutí. Komplikovalo nám to nejen stěhování větších kusů nábytku, ale i běžný úklid. 

6. Krb v průchodu

Další nepraktickou záležitostí je krb umístěný u zdi uprostřed úzkého obýváku. Když jsme topili (takže v podstatě nepřetržitě celou zimu), kolem krbu byl poměrně velký nepořádek, o který jsme neustále zakopávali.

20201216_095419

7. Kuchyň bez digestoře

Chyba asi ze všech největší! Měla jsem pocit, že mi v kuchyni k větrání bude stačit okno a že digestoř je zbytečnost. Výsledkem byl intenzivní a všudypřítomný pach připravovaného jídla, mnohem horší ale byl omastek, který se nám usazoval na nábytku.

20201216_093431  20150607_160711

8. Mosazné kohoutky a poličky.

Na koupelně jsme si dali opravdu záležet, bývala mojí nejoblíbenější místnosti, a to nejen kvůli krásným rustikálním obkladům, ale hlavně kvůli vysněné mosazné sprchové baterii ve tvaru sluchátka. Zhruba po třech letech se na baterii objevily fleky, po dalších dvou přestal těsnit kohoutek u umyvadlové baterie. Manžel se pokusil o opravu, ale materiál asi byl příliš unavený, a tak se kohoutek urval 🙂 Třeba jsme jen měli smůlu na nekvalitní provedení, příště ale raději sáhneme po nerezu.

20210130_174315  20210130_173930

9. Otevřené police v pracovně

Pracovna byla dělána na míru a moje představa byla taková, že do polic umístit ozdobné košíky, do kterých schovám všelijaké drobnosti. Realita byla poněkud jiná, pracovna se stala okladištěm všeho možného a její neuspořádanost se nejednou stala předmětem ostrých výměn názorů 🙂

20150715_111718   20150715_131333

10. Žádná komora

Stačila by i malá komůrka, kam bychom mohli uskladnit zásoby jídla, sezónního oblečení nebo třeba sušák na prádlo nebo žehlící prkno.

Jak to všechno začalo…

Ubytovali jsme se na menší rodinné farmě Prechtlhof kousek od městečka Flachau. Hned po příjezdu mi bylo jasné, že děti se tu nudit nebudou, z volně se pohybující směsi králíků, koťátek, housátek, slepic a koz byly nadšené, navíc hned u penzionu bylo nádherné hřiště, kde nechyběla ani trampolína nebo stůl na ping pong. Slečna na recepci nám spolu s klíčkama od apartmánu předala i výhradní právo na veškerá vejce snesena slepicí jménem Emily, takže jsme se každé ráno mohli těšit na domácí vajíčko. Suma sumárum, ubytování lépe dopadnout nemohlo….

DSC_0024 DSC_0563

Den první: dopoledne Alpendorf Geisterberg, odpoledne Wild und Freizeitpark Untertauern

Ráno vyrážíme lanovkou na horu duchů Geisterberg, po výjezdu na horu nás ještě čeká asi 15-ti minutová procházka lesní cestou a asi 5-ti minutová jízda vláčkem až na samý vrchol. Celá atrakce je cílena hlavně na manší děti, na hoře je nespočet dětských hřišť, na své si příjdou i rodiče, my jsme se dobře pobavili při jízdě vorem přes horské jezírko…no a také výhledy do okolí rozhodně stály za vyfocení.

DSC_0106 DSC_0091

Po krátkém odpočinku vyrážíme do přírodního parku Untertauern. Jedná se o takovou malou přírodní rezervaci, vstup se zde neplatí. Hned u vchodu nás vítá volně pochodující páreček divokých prasat, kousek dál odpočívají v poklidu jeleni, oslíci přežvykují travičku, krávy se pasou na louce…naprostá idylka…Zatímco s mladším synem hladíme oslíka, starší jezdí na šlapacím autíčku jedno kolečko za druhým…Výlet završíme zmrzlinou, jelikož horko je na padnutí…Dnešek se povedl.

DSC_0139 DSC_0126

Den druhý: Celodenni výlet do Salzburgu, večerní relax v Thermé Amadé

Budíme se brzo ráno, balíme svačinu a vyrážíme do hodinu jízdy vzdáleného Salzburgu. Auto máme v plánu zaparkovat na záchytném parkovišti a dále pokračovat pěšky. Parkoviště, jež jsme vyhlídli na mapě předešlý večer, je zcela zaplněné, a tak když se nám povede zaparkovat na jiném, taktéž téměř plném, hodně se nám uleví.

Výlet započínáme výjezdem lanovkou na pevnost Hohensalzburg, odkud se nám naskýtá překrásný výhled na celé město, včetně slavné zlaté “Mozartové” koule. Nohoře je volně přístupné několik menších expozic, ale i prohlídka pevnosti, tu ovšem v plánu nemáme a raději sjíždíme zpět do města.

Po krátké procházce a nakoupení suvenýrů se vydáváme městským busem (číslo 25) do vyhlášeného salzburgského zoo. To už máme skoro poledne, a tak se rozhodujeme chvíli odpočinout a dát si oběd v restauraci přímo v areálu zoo. Ceny jsou tu příznivé, jídlo chutné, navíc zde mají celý sál určený pro děti, je tu i mikrovlnka a malý hrací koutek.

Posilnění jídlem se jdeme podívat na zvířátka. Já jsem byla nejvíc nadšena z nádherných a muchlavých lam, dětem se líbily andulky a páv, nosorožci. Celá prohlídka nám zabrala necelé dvě hodiny a na rozdíl od pražské zoo cesty byly lemovány stromy, takže i v tom horku zde byl příjemný stín.

Hned vedle zooparku se nachází zámek Hellbrunn a zahrada, která se proslavila “vodními hrátkami”. Prohlídka zahrady je umožněna pouze v doprovodu průvodce, který každou chvíli spouští důmyslně skryté fontány. Zážitek to byl parádní, odcházíme odsud celí mokří, ale s dobrou náladou a rozhodně osvěženi 🙂

Pak už se vracíme zpět k parkovišti, kde nás čeká nemilé překvapení. 6 hodin parkování nás vyšlo na 20 €, i tak ale rozhodnutí nechat auto na parkovišti nelitujeme, bez něj to bylo ve městě jednodušší.

DSC_0173 DSC_0282

Domů se vracíme zcela zničení a hned usínáme. Budíme se v 7 večer a rozhodujeme se zajet navštívit termální lázně a trochu si odpočinout po náročném dni. Termální lázně jsou vlastně jako aquapark s tobogány a saunou, akorát místo studené chlorované vody zde teče teplá slaná, což je velmi velmi příjemné. Obklopena horkými bublinkami vody musím konstatovat, že druhý den v Rakousku se nám vyvedl 🙂

Den třetí: Hallein (solný důl a keltská vesnice), vodopád v Gollingu, hrad Hohenwerfen, bobová dráha Lucky Flitzer

Dnes je naším cílem solný důl Hallein. Prohlídky jsou umožněny dětem od 4 let, takže na prohlídku dolu vyráží manžel se starším synem, zatímco já s mladším si jdeme prohlídnout keltskou vesnici a vyblbnout se na hřišti. Prohlídka trvá 80 minut, takže mám čas i na zakoupení suvenýrů. V turistickém obchůdku se dávám do řeči s prodavačkou Češkou, ta mi vymlouvá náš původní plán se jet podívat na vodopády v Krimmlu (moc schodů, moc lidí) a doporučuje neméně krásný, ale rozhodně méně známý vodopád v Gollingu, který je vzdálený od dolu necelých 20 minut. Od parkoviště k vodopádu vede lesní cesta (rozhodně nevhodná pro kočárky) a zhruba po 10 minutách cesty se před námi objevuje opravdu nádherný vodopád. Dojem trochu kazí množství turistů (jaké to asi musí být v Krimmlu??), ale jinak dobrý…

V autě na parkovišti zjišťuji, že slavný Hrad Werfen je od Gollingu vzdálený ani ne 10 minut, takže se narychlo rozhodujeme tam zajet. K hradu je možné se dostat pěšky (lesní cesta do pořádného kopce), my samozřejmě volíme pohodlnější a rychlejší variantu – výtah. U pokladny dostáváme varování, ať se s dítětem v kočárku ani nepokoušíme dostat na komentovanou prohlídku, okruh vede hodně po schodech, navíc je zdlouhavý. My naštěstí na komentované prohlídky moc nepotrpíme a mnohem víc se těšíme na úkazku letání dravců na jedné z hradních věží. Výtah nás během chvilky dostává přímo doprostřed přeplněného turisty nádvoří, světelná tabule na hradní zdi jasně hlásí, že show s dravci se odehrává pouze 2x denně, a to v 11 a 15 hodin…což jsme propásli…což je možná i dobře, protože představa, že bychom měli stát v davu turistů s kočárkem a koukat, jak někde v dálce lítá nějaký orel není moc lákavá. Cestou dolů k parkovišti si říkám že na hrad byl nejhezčí pohled od dálnice do Salzburgu, protože jinak ty zástupy návštěvníků veškerý dojem z hradu docela kazí, lepší bude nechat prohlídku na období mimo hlavní sezonu a až děti trochu povyrostou…

Sotva dojdeme na pokoj, vyčerpáním usínáme. Budíme se pozdě odpoledne a vyrážíme na vyhlášenou bobovou dráhu přímo ve Flachau. Manžel se starším synem si hned dávají jednu jízdu, pak si děti (a trochu i my dospělí) užíváme skákání na různých skákacích hradech, hned vedle je i hřiště…hotový ráj pro děti. Jenže po chvilce začne zničehonic pršet a tak zbytek večera odpočíváme v penzionu.

DSC_0467 DSC_0340

Den čtvrtý: Dopoledne Schlossalmbahn a Fulseck, odpoledne aquapark Wagrain

Pršet nepřestalo ani další den ráno, což nás neodradí od cesty do Bad Hofgastein, kde vysoko v horách se nachází visutý lanový most. No jenže jsme si jaksi popletli lanovky (kterých je ve městě rovnou 3 – Glaukogen, Stubnerkogel a Schlossalm; a na všech je nakreslený zmíněný most), takže až na samém vrcholku hory jsme podle mapy zjistili, že jsme o par kopců vedle, a sice na Schlossalmu místo Stubnerkogelu. Nicméně se nám odsud naskýtá nádherný pohled na okolní krajinu, turistů zde moc není (ty jsou asi zrovna na visutém mostě) a hned u lanovky je nově vybudované úžasné hřiště. Rozhodujeme se jít rozhlédnout po okolí a vychutnat si ty nádherné výhledy…což se nám daří přesně do chvíle než začne pořádný liják :)…na ten jsme moc připraveni nebyli a tak se vracíme zpět k autu. Jako naschvál po dešti ani památky a tak se vydáváme na vrchol hory Fulseck, kde má být Spiegelsee (Mirror Lake). Jeden pohled z horní stanice lanovky nám stačí k pochopení, že cestu k jezírku již neabsolvujeme, děti jsou nespokojené a zase se zatáhlo. Tak snad příště…

Odpoledne se rozhodujeme užít si poslední chvilky dovolené  relaxováním v blízkém aquaparku. Voda zde sice není tak teplá jako v termálních lázních, zato je tady několik tobogánů, což velmi ocenil náš starší syn. Nechybí zde ani venkovní hřiště nebo rodinná sauna.

DSC_0099_cr DSC_0531

Malé shrnutí na závěr:

  • Chcete-li jako my, poznat okolí Salzburku, rozhodně se vyplatí pořídit Salzburgerland kartu (vstupy do vybraných aquaparků a koupališť, vleky, přírodní památky, muzea buď zcela zdarma anebo za snížené vstupné, navíc v rámci karty je obsažen buď jeden den v Salzburku – doprava MHD, památky, zoo nebo doprava lanovkou na Groẞglockner).
  • Potraviny jsou zde kvalitní ale drahé, obchody zavírají brzo. Vyplatí se proto nějaké dovézt s sebou.
  • Ubytování na statku velmi doporučuji, pro děti je zážitek vidět všechna ta hospodářská zvířata volně pobíhat, ceny nejsou vysoké a celý koncept takového bydlení je v souladu s okolní přírodou.
  • Celá oblast je velmi family-friendly, skoro všude lze jezdit bez problémů s kočárkem, u každé restaurace je dětský koutek, na každé hoře, kterou jsme navštívili, bylo dětské hřiště a různé aktivity pro děti.
  • Pokuty jsou zde velmi vysoké a strážci zákona nejsou ochotní smlouvat, vyplatí se řídit se předpisy (osobní zkušenost – 200 euro)
  • V létě je zde velmi teplo, nicméně vysoko v horách je počasí nevyzpytatelné, je rozumné s sebou přibalit nepromokavou bundu a pevnou obuv.
  • Veškeré atrakce se zde zavírají poměrně brzo (kolem 18:00), výjimkou jsou aquaparky, je tedy ideální nakombinovat návštěvu hor a jiných přírodních/kulturních památek na dopoledne a aquaparky/termální lázně na večer.

No a úplně na závěr bych chtěla říct, že cesta z Čech do Rakouska není příliš dlouhá, přitom zde lze strávit plnohodnotnou rodinnou dovolenou, v okolí Salzburgu je toho opravdu hodně k vidění a čtyři dny jsou fajn, ale zdaleka nestačí, už teď přemýšlím, co všechno navštívíme příště 🙂

Proč?

Ze starých kulatin, co nám zbyly z kůlny, jsem zbastlil vyvýšený záhon pro rododendrony a azalky (ve skutečnosti pro manželku, jejich pravý účel jsem se dozvěděl až později). Nicméně to byla velká chyba, protože záhy jsem dostal další úkol – co takhle víc záhonů? Třeba další čtyři? Proč ne?

Krok 1 – plánování

Z bourání kůlny přece jenom něco málo zbylo, takže nařežu trámy na 39cm dlouhé špalky a na ně našroubuju fošny, 160cm na delší straně, 100cm na kratší straně… Analýza hotova!

Krok 2 – nákup dřeva

Dřevo v Hornbachu stojí cca 2x tolik, co na pile. Nakoupil jsem tedy na pile hromadu fošen, při jejichž nakládání jsem si skoro rozbil čelní sklo u auta (nějak se mi ta jedna fošna převážila a praštila mi do okna, ale přežilo to). Paní na pile byla moc milá, ze svého obydlí uprostřed toho dřevo-skladu za celou dobu nevylezla a ani by si nevšimla, kdybych si toho dřeva nabral víc, ale to bych samozřejmě neudělal, nejsem hajzl 🙂

Fošny

Krok 3 – nějak nařezat

Nějak jsem to nařezal dle své komplikované analýzy. Mezi nejčastější problémy spadal především tzv. „křivý řez“, v praxi to znamená, že sloupky, co jsem nařezal, připomínají jakési kosokvádry. Samozřejmě na vině jsou mé podřadné nástroje. Když to bylo hodně vidět, zbrousil jsem to flexou. Jak je vidět na obrázku, manželka poctivě impregnuje.

Impregnace

Krok 4 – nějak ohoblovat

Koupil jsem si hoblík a všechno to ohobloval. Byla to spousta práce, ale výsledek byl úžasný – těch pilin, co jsem udělal, jsem nikdy předtím neviděl, krása. Samozřejmě vedlejším produktem byla ohoblovaná prkna, nicméně z pilin jsem měl osobně větší radost. Dokonce jsem se v nich přehraboval a vydával u toho smyslné zvuky. Slovo „úchyl“ jsem za to od manželky obdržel hned dvakrát.

Ještě poznámka k hoblování – je to výrazně složitější, než broušení flexou. Vlastně jsem se to ani po všech těch prknech nenaučil dělat pořádně. Teď ani nevím, jestli následující obrázek je po hoblování, nebo před, nicméně je to nádherná hromada dřeva 🙂

Nařezáno

Krok 5 – sešroubovat dohromady

Kdysi mi jeden kolega v práci řekl, že když se dvě prkna mají sešroubovat, že se musí díry předvrtat, jinak se dřevo může rozklížit. Samozřejmě jsem zkušeně odvětil, že jinak to ani nedělám, ve skutečnosti to byla ale velmi cenná rada, kterou se od té doby držím. Tj. spojit to všechno dohromady znamenalo jen spoustu předvrtávání a šroubování.

První záhon se dělá První záhon hotov

Krok 6 – ještě třikrát

Další 3 rakve (jak tomu říkal soused) mě stály celkem 3x nabití akušroubováku a 4 krabičky vrutů po 50 kusech (musel jsem pro poslední krabičku sjet, protože dle mé hloubkové analýzy mi vyšlo, že mi 3 krabičky budou bohatě stačit). Pak už jen zbývalo zneužít manželku, aby to všechno natřela, natírání nesnáším.

Všechno natřeno Položeno

Krok 7 – naplnit hlínou

Mám dojem, že místo „hlína“ se říká „zemina“, takže naplnili jsme to zeminou. Nejprve tedy popelem, pak pískem a nakonec zeminou. Důvod neznám, manželka to někde asi vyčetla. V tomto stavu se o to už starala ona, zasadila tam jakousi zeleň, jejíž původ je mi cizí, nicméně mám radost, že to všechno žije 🙂

Naplněno Po měsíci

To nejdůležitější jsem zapomněl – k tvorbě celé téhle šaškárny mě namotivovalo především to, že máme na zahradě hryzce a pod těmi záhony je králičí pletivo, kterým neprolezou. Druhá věc je to, že slimáci by se tam taky nemuseli dostat, protože jak je vidět na obrázku výše (a napravo), okolo je měděná páska. Když se přes ni slimáci plazí, dostanou lehkou elektrickou ránu (protože elektrolyt, kov… prostě věda), akorát se mi v práci smáli, že mi ta měď hned zoxiduje, tak uvidíme, dám vědět 🙂

V naší ulici máme souseda z Taiwanu a občas spolu venčíme psy. Nedávno jsem ho na jedné z procházek požádala, jestli by mě naučil vařit nějaké skutečně pravé čínské jídlo, ne jen nějakou napodobeninu z asijských bister, přizpůsobenou evropským chutím.

Pozval mě tedy k sobě domů a ukázal, jak se vaří pravé čínské kung pao, postup je následující:

Kuřecí prsa (tak půl kila) jsme nakrájeli na kusy o velikosti sousta, přidali k ním 3 lžíce tmavé sojové omáčky, lžíci třtinového cukru, lžící ústřicové omáčky a nechali půl hodiny marinovat. Po půl hodině jsme k masu přidali vejce a lžíci kukuřičného škrobu a směs promíchali. Pak soused nalil do hlubšího rendlíku slunečnicový olej, do rozpáleného oleje naházel kousky masa. Zatímco co se smažilo maso, soused nakrájel pár velkých plátků zázvoru a asi pět stroužků česneku, které nahrubo nadrtil nožem. Toto voňavé koření, které jak mi vysvětlil, je základem čínské kuchyně, vhodil na rozpálený wok s asi třemi lžícemi oleje, přihodil k nim tak 30 kuliček barevného pepře, lžící mleté sladké papriky, lehce promíchal, aby se vůně spojily, a zalil to tmavou sojovkou a asi lžící sladkokyselé chilli omáčky. Tuto směs jen zlehka promíchal, vhodil do ní pár buráků a dal do ní usmažené kuřecí kousky a velké kusy jarní cibulky. A bylo hotovo!

Výsledkem bylo super křehké kuře, obalené ve voňavé omáčce, které jsme snědli tak rychle, že ani nemám fotku jak to vlastně vypadalo. Takže určitě budu muset kung pao uvařit brzy zas a příště ho snad stihnu i nafotit.

Jo a mimochodem, divila jsem se, že do kung pao nepřidal jinou zeleninu, než jarní cibulku (protože z rychlého občerstvení jsem zvyklá na barevnou směs plnou paprik, cibule, zelí, mrkve a bůhví čeho dalšího s pár kousky masa v poměrně řídké omáčce), ale prý takto pravé kung pao rozhodně nevypadá. A musím mu dát za pravdu, že jeho verze nechá vyniknout dokonalou směs koření, ke které není nutné přidávat už nic dalšího.